Obecně o legislativě
Zákoník práce sdílené pracovní místo neboli job-sharing nijak neupravuje. Co zákoník práce nezakazuje, je však povoleno. Job-sharing je v ČR, stejně jako ve většině evropských zemích, realizován především pomocí dvou částečných úvazků. Vzhledem k absenci zákona o sdíleném pracovním místě je jeho konkrétní podoba (např. rozdělení pracovní doby či povinností) odvislá od dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci.
Legislativa v ČR
V ČR je k realizaci sdíleného pracovního místa možné dle zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb) využít následující formy:
- Částečný pracovní úvazek (§ 80)
- Pracovní smlouvu na dobu určitou (§ 39)
- Pracovní smlouvu na dobu neurčitou (§ 39)
- Dohodu o provedení pracovní činnosti (§ 76)
- Dohodu o provedení práce (§ 236)
Německý zákon o job-sharingu
Rozdílná je situace v Německu, kde existuje přímo zákon o sdíleném pracovním místě (§ 13 Arbeitsplatzteilung). Ten job-sharing definuje následujícím způsobem:
- Zaměstnavatel a zaměstnanec se mohou dohodnout na sdílení pracovní doby na dané pracovní pozici
- Zaměstnanci jsou v povinni se zastoupit v případě, že se na vzájemném zastupování předem domluvili a v případě, že se jedná o vážné provozní důvody
- Propuštění jednoho zaměstnance neospravedlňuje propuštění druhého zaměstnance.
- Zaměstnavatel a zaměstnanci se mohou na základě kolektivní smlouvy dohodnout na jiných pravidel.
Výhodou německého zákonu o job-sharingu je, že poskytuje návod na realizaci sdíleného pracovního místa, zároveň však ponechává určitou možnost volby na zaměstnavateli a zaměstnancích.